Oltářní retabulum a křížová cesta Vladimíry Tesařové
Dalo by se říct, že s tímto obdivuhodným uměleckým počinem Vladimíry Tesařové nemáme téměř nic společného. Ale z našeho pohledu to není tak docela pravda - nejprve jsme připravovali informační materiál vydaný u příležitosti předání skleněného oltářního retabula kostelu sv. Vintíře v Dobré Vodě u Hartmanic v roce 2001 a po něm ještě několik dalších informačních či reprezentativních materiálů.
Je však jisté, že toto natolik ojedinělé dílo si zaslouží svou vlastní stránku, aby se s ním mohl seznámit i ten, kdo se teprve do Dobré Vody chystá.
Fakta
oltář: 4,5×3,3×0,4 metru, 5 tun, 35 figur, je svázaný ocelovou nerezovou konstrukcí
křížová cesta: každé zastavení 1,2×1,0 metru, 120-140 kg
materiál: kompoziční sklovina s 15 % PbO
Vladimíra Tesařová
Cesta ke sklu
Ke sklu jsem se dostala úplně náhodou. V patnácti letech jsem se po základní škole hlásila na sochařinu do Hořic. Zkoušky jsem udělala, ale studovat jsem nemohla, protože byl děda zavřený na uranu. Tenkrát mým rodičům řekl prof. Kolomazník: „Víte, já bych vaši dcerku rád vzal, zkoušky udělala výborně.“ Pak jim ukázal papír ze základní školy, kde stálo, že se nedoporučuje, abych studovala střední školu. Obzvláště takhle ‚zajímavou‘. Tak jsem se musela jít učit brousit sklo do Světlé nad Sázavou. A tam byli docela slušní lidé, kteří mě nijak nechtěli "brzdit", takže jsem dělala zkoušky do Železného Brodu, kam mě vzali. I tady byli slušní lidé; profesoři z vysokých škol, kteří měli zakázanou Prahu. V Brodu jsem tedy studovala čtyři roky střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou - obor skleněné figury. Po střední škole jsem dělala zkoušky na akademii, které jsem sice udělala, ale na studia jsem nenastoupila, protože jsem se vdala.
Důraz na preciznost
Sklo jsem nedělala hned po škole. Věnovala jsem se především kresbě. Soukromě jsem studovala techniku malby u prof. Josefa Kadeřábka, našeho rodinného přítele.
To mě bavilo, v tom jsem byla trpělivá. Krása je i v preciznosti - když se naučíte kreslit tak, že vykreslíte každou vrásku na stařecké ruce, zmuchlaný seschlý list. To mě bavilo, v tom jsem byla trpělivá. Musím se k tomu vrátit, protože mě to opravdu hodně bavilo, je to taková čistá práce v teple. To není taková hrůza jako se sklem, kdy člověk padá špinavej do postele a má zmrzačenou duši i tělo.
Nedávno jsem četla, že umění se postavily paláce (všude jsou sbírky moderního umění), které zejí prázdnotou. To je pravda. Obrazy tam sice jsou, ale ty obrazy jsou prázdné. Vytratilo se řemeslo. A ani dnes se na školách neučí technika, ty základy. A učí-li to profesoři, pak jen z donucení; nemají k tomu žádný vztah. Jenže v technice je ten základ. Musíte umět nakreslit koňský zadek - ten kůň má na nohách žíly a ty žíly musí být vykreslené, musíte vědět kde má který sval, kde je jaký kloub. A to dneska nedělají. Je to hrozná škoda. Ale třeba je teď jiná doba.
Mě baví dělat precizně zpracované věci. Té trpělivosti mě naučil právě prof. Kadeřábek. Jsou to třeba zátiší, která musí být precizně vykreslená, kde musí být všechny detaily, veškerá struktura. To všechno se tam musí udělat, musí to tam být. A právě tohle pro mě není problém, protože zejména to mě bavilo. Kresbu mě ale nikdo neučil.
Teď, když mám čas, maluji. I když jsem toho v poslední době moc neudělala.
Před Šumavou
Po devadesátém roce, jsem se zúčastnila konkurzů na výzdobu bankovních domů v Praze. Tři jsem vyhrála; to byla Česká spořitelna ve Vodičkově ulici, Komerční banka na Malostranském náměstí a Česká národní banka Na Příkopech. Když na to vzpomínám, musím říci, že získat zakázku na banku Na Příkopech bylo to nejtěžší. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že se jedná o funkcionalistický dům. Nuda, dá se říct. Všechno je tam funkční. A musela jsem tedy všechno podřídit tomu, co tam je. Nemohla jsem si tam moc vymýšlet - reliéfní stěny, které jsou úplně obyčejné; jednoduché luxfery, protože tehdy se nic jiného nepoužívalo. Tenhle konkurz jsem vyhrálo možná i díky tomu, že jsem měla původní materiály nastudované.
Oltářní retabulum a křížová cesta
Šumava, Dobrá Voda
V roce 1994 jsem s manželem přišla na Dobrou Vodu. Jsme oba věřící, takže samozřejmě naše první cesta vedla do kostela. Byl úplně prázdný, nezůstalo tam skutečně nic, protože na Dobré Vodě byla šedesát let armáda. Sice byl zevnitř opravený, ale omítka tu nebyla, varhany byly vykradené. Napadlo mě udělat pro kostel skleněné oltářní retabulum. Každého, kdo by takový prázdný prostor viděl, by to napadlo. Stejně tak bych chtěla něco udělat pro prázdný románský kostel sv. Havla na Zbraslavi na Havlíně, což je jeden z nejstarších kostelů na území Prahy. Z něj vyndali starý renesanční oltář, aby ho někdo neukradl, což se běžně stává. Sklo ale nikdo neukradne.
Tohle místo je zvláštní. Je to jediný kostel na světě zasvěcený svatému Vintíři, a i když je to v podstatě německý patron, není mu v Německu žádný kostel zasvěcený. Kostel je tady, v Dobré Vodě, ale vždycky tu žili především Němci, než byli po druhé světové válce byli vysídleni.
Když jsem o nápadu skleněného oltáře pro Dobrou Vodu začala mluvit doma, tak se mi vysmáli. Prý jsem blázen. Ale Bůh po člověku nikdy nechce průměrné věci, vždycky chce věci nad jeho možnosti. A tak jsem se do toho pustila, i když jsem věděla, kolik to bude vážit - znám tu práci, nebyla první takhle velká - a i když mi tvrdili, že je to nad moje síly a že se sedřu. Musím říct, že vždycky když už jsem nemohla, pomodlila jsem se a hned jsem měla sílu a já věděla, že ta síla není ze mě.
Oltářní retabulum
Při vzniku oltáře jsem byla vázaná liturgickou komisí na biskupství. Nemohla jsem si vybírat světce. Jejich výběr byl podřízen tomu, že jsme na hranicích. Moje koncepce, tedy česko-němečtí a nadnárodní světci (Jan Křtitel nebo patroni Evropy Cyril a Metoděj), byla přijata. A každý světec má svůj atribut, což jsem také musela dodržet. Přizpůsobila jsem se tomu, co požadovala liturgická komise a prostoru barokního kostela.
Oltář jsem dělala osm měsíců, což byl neuvěřitelně krátký termín. Projekt byl zčásti financován z programu EU Phare, proto bylo třeba dodržet všechny stanovené podmínky, včetně časových. Vlastní práce začaly až v dubnu 2001. Dělala jsem pořád, od rána do noci, skoro každý den, kromě neděle. To mi farář zakázal a já jsem byla docela ráda, protože jsem si mohla alespoň v tu neděli odpočinout. Je samozřejmé, že ve skutečnosti jsem začala mnohem dříve. Měla jsem už hotové skici, rozpracované modely. Nejdůležitější je udělat hliněné modely, které se potom odlévají do sádrových forem. To je nejvíc práce. Vintíře jsem dělala jako prvního. V předstihu jsem měla hotového i Štěpána a Gizelu. Soch je na oltáři celkem 35 a každou musíte chladit dva až tři týdny podle velikosti. Tavila jsem ve třech pecích (v Dobré Vodě, na Zbraslavi a v Chýnici, kterou jsem si pronajímala), protože každá pec je blokovaná dlouhým chlazením.
Vše nakonec dobře dopadlo a celý oltář se slavnostně rozzářil 14. prosince 2001.
Nebyla jsem sama…
Pomohla mi celá řada lidí. Především můj manžel Michal, který tady byl, když bylo potřeba. Pomohli mi lidé z obce, starosta Jiří Jukl, obecní četa, ocelovou konstrukci vytvořil pan Karous z Petrovic, sokl dělal Honza Hlavsa ze Sušice se svou firmou. Všichni byli úžasní. S nimi by člověk přešel půl světa.
Když jsme retabulum stavěli, nemohli jsme používat žádnou mechanizaci. Jeřábem do kostela nezajedete. Jednotlivé části čtyři chlapi podali o kousek výš stojícím dalším čtyřem chlapům a ti dalším. A všichni neustále hlídali, aby se někde něco neodštíplo, neodřelo. Dávali na to obrovský pozor.
Zelené sklo
Zvolila jsem tento nazelenalý odstín, aby to mělo barvu lesní vody. Kdybych to dělala z čistě bílého transparentního křišťálu, vypadalo by to jako blok ledu. Tento materiál vyráběla sklárna Smržovka. Ty mužský, co to tam dělají, si dali velkou práci a udělali hodně zkoušek, než jsme docílili alespoň trochu přibližného odstínu, jaký jsem chtěla.
A co dál?
Ale i po tom, co oltářní retabulum vzniklo, byl kostel pořád prázdný. Byl tam pořád jen ten oltář, zbytek chyběl. Proto mě napadlo vytvořit křížovou cestu. Na tu jsem měla ale víc času; přibližně rok.
A co bude dál? To já nevím, to je v rukou božích. Měla jsem teď dělat něco v Dubaji, ale měla jsem strach tam jet. Už jsem pro ně sice něco dělala, ale to jsem dělala tady a do Dubaje se to odváželo. Tentokrát chtěli, abych přijela dělat tam. A to jsem odmítla.
sv. Vintíř
Svatý Vintíř není u nás příliš známý. Původně byl velmožem, urozeným duryňským šlechticem. Ve zralém věku se seznámil s myšlenkami benediktýnů. Rozhodl se skoncovat se svým světským životem, rozdal majetek a odešel do kláštera Niederalteichu, kde na něj velice zapůsobil opat Gothard. O svatém Vintíři by se dalo říct, že byl takovým spojovacím článkem mezi znesvářenými stranami.
Bylo by ale omylem se domnívat, že svatý Vintíř prodléval pouze na modlitbách a v těchto málo přívětivých končinách bavorské a české Šumavy. On se zúčastňuje velice aktivně politického života své doby. Jako urozený hrabě měl řadu příbuzných, kteří byli mezi nejmocnějšími osobami v té době v Evropě a můžeme říci na světě. Jeho blízkým příbuzným byl Jindřich II. král a císař, dále Gizela, sestra Jindřichova, která se provdala za Štěpána, později prohlášeného za svatého. A ty známosti využíval právě jako diplomat v nelehké mezinárodní situaci první poloviny 11. století. Zachránil například v říši vězněného knížete Oldřicha, zároveň stál i v čele německých poselstev. (PhDr. Vladimír Horpeniak)
Svatý Vintíř zemřel ve věku devadesáti let, což byl v 11. století úctyhodný věk. Lidé se na místo, kde žil chodili modlit po celých tisíc let. V Muzeu Šumavy mají dokonce Vintířovu sochu z 15. století, které je připisována zvláštní síla.
Ta socha údajně byla původně umístěna na stromě v místech poblíž poustevny svatého Vintíře u Dobré Vody u Hartmanic. Vyprávělo se o ní, že lidé ji chtěli přemístit do některého kostela v okolí. Chtěli ji přemístit například do Petrovic, do Hartmanic a do dalších kostelů. Ovšem socha se vždycky vrátila na své místo. Dali ji do truhly, tu truhlu zpevnili různými řemeny a řetězy. Socha opět překonala všechny tyto překážky a vrátila se na původní místo. Proto tedy se lidé rozhodli, že vystaví pro tuto sochu - k úctě sv. Vintíře - kostel v Dobré Vodě, který stojí dodnes a je dodnes cílem poutníků. (PhDr. Vladimír Horpeniak)
